Kalendář akcí

<< Říjen 2024 >>
PÚSČPSN
30 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31 1 2 3
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

Ž 84

Marie Zouharová

 

O svátku Svaté rodiny budeme zpívat po prvním čtení některé verše číst 84. žalmu. Tento žalm je nadepsán slovy: žalm synů Korachových. Jako žalmy Korachovců jsou v žaltáři označeny dvě skupiny žalmů. První tvoří žalmy 42 – 49, druhou 84 – 87.

Korachovci se odvozují od Edomitů (Gn 36,5), kteří se připojili k Izraelitům (1 Pa 2,43). Příslušníci této rodiny byli v jeruzalémském chrámě především vrátnými, jak čteme v první knize Paralipomenon (1 Pa 9,19; 26,1.19), ale objevují se i mezi zpěváky.

Žalm patří k takzvaným siónským písním, ale zároveň má podobu poutní písně. Podnětem k této nádherné modlitbě byla pravděpodobně podzimní pouť do Jeruzaléma při příležitosti Slavnosti stánků. Poutníci ji zpívali před chrámem, při příchodu na Sión. Modlí se nejen v úžasu nad nádhernou stavbou, ale jejich myšlenky směřují k Hospodinu, přítomnému v chrámě. Text žalmu vyjadřuje hlubokou lásku a úctu k Bohu.

Jak milý je tvůj příbytek, Hospodine zástupů!

Úvod napodobuje Bileamovo požehnání ze Čtvrté knihy Mojžíšovy: “Jak skvělé jsou tvé stany, Jakube, tvé příbytky, Izraeli!” (Nu 24,5). Žalmista však vztahuje své zvolání na chrám.

Touží, ba prahne má duše po Hospodinových síních,
mé srdce i mé tělo
s jásotem tíhnou k živému Bohu.
I vrabec si nalézá příbytek
a vlaštovka své hnízdo, kde ukládá svá mláďata:
Tvé oltáře, Hospodine zástupů,
můj králi a můj Bože!

Tyto verše vyjadřují touhu být v blízkosti chrámu. Poutník má za sebou dlouhou, namáhavou cestu. Vidí obrovský chrám, jako laik může v jeho nádvoří prožít bohoslužbu. Zachycuje své pocity, nadšení a lásku k Bohu. Celý člověk, jeho srdce i tělo touží po životě blízko chrámu. Boha označuje jako “živého Boha”, protože jen v jeho blízkosti může člověk zakusit plnost života. Jen u Boha může člověk nalézt svůj domov. Zde je jeho duchovní domov, jeho otcovský dům. Co si myslí a co cítí, vyjadřuje obrazem: “Vrabec si nalézá příbytek a vlaštovka své hnízdo, kde ukládá svá mláďata”. Bezpečné hnízdění ptáků v prostorách kolem chrámu je pro žalmistu obrazem blaha těch, kdo mohou stále setrvávat v chrámě a velebit Hospodina. Jako ptáci nalézají svůj příbytek a jsou spokojení, tak se raduje žalmista. Ví, že také on je v chrámu v bezpečí. Naplněn radostí volá: “můj králi a můj Bože”.

Blaze těm, kdo přebývají v tvém domě,
stále tě mohou chválit.

Na tomto místě blahoslaví žalm kněze a levity, kteří v chrámě slouží a smějí tam bydlet. Jsou Hospodinu stále nablízku a mohou ho chválit. Jako by jim žalmista záviděl. Vzápětí si však s vděčností uvědomuje štěstí toho, kdo se smí účastnit pouti do Jeruzaléma. Zvládne námahu cesty, nesený Boží silou.

Blaze člověku, jenž u tebe nalézá pomoc,
když se chystá na svatou pouť.
 
Až půjdou vyschlým údolím, v pramen je změní,
a časný déšť je zahalí požehnáním.

Tento verš vystihuje námahu a riziko cesty. Také ve 23. žalmu čteme: “I kdybych šel temnotou rokle, nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou. Tvůj kyj a tvá hůl, ty jsou má útěcha” (Ž 23,4). Cesta je daleká, kamenitá, plná nesnází, strádání a nebezpečí, vede pustinou, územím bez vody, v létě suchými údolími, která se v zimě – v období dešťů – mění v potoky. Díky Boží síle dodává cesta poutníkovi útěchu a naději, posiluje jeho víru, takže překoná všechny těžkosti, které připravuje příroda, a obrací se k novému životu. “Časný déšť” znamená, že pouť se konala v době slavnosti stánků, pomýšlí se na déšť, který v Palestině přichází v říjnu a listopadu a je podmínkou pro úrodu v příštím roce.

Také prorok Jóel nabádá k jásotu při myšlence na déšť: “Jásejte, synové Siónu, radujte se z Hospodina, svého Boha, neboť vám dá učitele spravedlnosti a jako na začátku vám sešle hojnost dešťů podzimních i jarních” (Jóel 2,23). Prorok Zachariáš vybízí k pokorné službě Hospodinu: “Všichni pak, kdo zůstali ze všech pronárodů, které vytáhly proti Jeruzalému, budou každoročně putovat, aby se kořili králi, Hospodinu zástupů, a slavili slavnost stánků. Jestliže některá z čeledí zemských nebude putovat do Jeruzaléma a kořit se králi, Hospodinu zástupů, nedostaví se jim déšť” (Za 14,16n). Izraelité tedy putují každý rok do Jeruzaléma, aby o slavnosti stánků oslavovali Hospodina jako Krále, který se zastává svého lidu. Tato slavnost se konala před začátkem podzimních dešťů. Vydatný déšť byl předpokladem nové úrody, tedy také šťastného nového roku.

Půjdou se silou stále větší:
uzří Boha bohů na Siónu.

Poutníci kráčejí krok za krokem tak dlouho, až se na horizontu objeví cimbuří chrámu, Hospodinova sídla. V dalších verších se popisuje setkání s Bohem v chrámě.

Hospodine, Bože zástupů, slyš mou modlitbu,
popřej sluchu, Jakubův Bože!

Od tohoto verše se mluví o poutníkovi jako o člověku, který dospěl k cíli své cesty. Jeho první slovo jsou přímluvou za hlavu národa a ochránce svatyně, “pomazaného” krále.

Štíte náš, Bože, pohleď,
popatř na tvář svého pomazaného!

Poutník zapomněl na obtíže dlouhé cesty. Může teď mluvit s Hospodinem; je přece v chrámě – v domě modlitby. Také u Izaiáše čteme: “…ty, kdo se pevně drží mé smlouvy, přivedu na svou svatou horu a ve svém domě modlitby je oblažím radostí” (Iz 56,6n). Žalmista prosí “Hospodina zástupů” o vyslyšení své modlitby. Sám ustupuje do pozadí. Nejprve se přimlouvá za “Pomazaného”. Pomazaným byl v Izraeli král nebo velekněz. Dočteme se o tom na několika místech Starého zákona: “Samuel vzal nádobku s olejem, vylil jej Saulovi na hlavu, políbil ho a řekl: “Sám Hospodin tě pomazává za vévodu nad svým dědictvím” (1 S 10,1); “Hospodin řekl Samuelovi: “Jak dlouho ještě budeš nad Saulem truchlit? Já jsem ho zavrhl, aby nad Izraelem nekraloval. Naplň svůj roh olejem a jdi, posílám tě k Jišajovi Betlémskému. Vyhlédl jsem si krále mezi jeho syny” (1 S 16,1) O ustanovení Áróna čteme ve Druhé knize Mojžíšově: “Nato vezmeš olej pomazání, vyleješ jej na jeho hlavu a pomažeš ho. Pak přivedeš jeho syny, oblékneš jim suknice, přepášeš je šerpou, Áróna a jeho syny, a vstavíš jim na hlavu mitry. I stane se jim kněžství provždy platným nařízením…” (Ex 29, 7n).

Má-li král být vysvoboditelem, potřebuje nutně Boží pomoc. Bůh sám je mu štítem. Žalmista tedy prosí za Boží přízeň pro krále.

Věru, lepší je den v tvých nádvořích
než jinde tisíc:
raději budu stát na prahu domu svého Boha
než přebývat ve stanech bezbožníka.
Neboť Hospodin, Bůh, je slunce a štít:
Hospodin popřává milost a slávu,
neodepře štěstí těm, kteří žijí v nevinnosti.
Hospodine zástupů,
blaze tomu, kdo v tebe doufá.

Žalmista mluví podruhé o štěstí, které ho naplňuje. Jeho slova jsou vyznáním i naukou. Protože se cítí v chrámě “jako doma”, mluví nenuceně s Hospodinem a může se účastnit bohoslužby. Vyznává: “lepší je den v tvých nádvořích než jinde tisíc”. Svou duchovní vlast nechce vyměnit za žádné jiné místo. Raději chce přebývat bez střechy nad hlavou na prahu chrámu než v zabezpečených příbytcích nepřátel. Zvolil nejlepší místo. Hospodin mu daruje “milost a slávu”.

Podle žalmisty je Hospodin pravým sluncem. Slunce pokládaly okolní národy, zvláště Egypťané, za božstvo. O králi se mluvilo jako o “jasném slunci”. Ve Starém zákoně je Bůh Izraele označován jako slunce jen ve výjimečných případech, kdy se zdůrazňuje, že je dárcem života.

84. žalm hovoří o touze zbožných po místě, na kterém se mohou setkat s Hospodinem. Vypráví o štěstí z blízkosti přítomného Boha. V těchto slovech poznáváme hlubokou víru a lásku k “živému Bohu”, který je středem života.

Můžeme si uvědomit, že Bůh se na této zemi zjevuje na určitém místě, které si vyvolil a na které lze za ním přicházet. Chrám odkazuje symbolicky na Ježíše, jehož tělo se v evangeliu obrazně nazývá chrámem, v němž se na zemi plně zjevil Bůh: “Ježíš jim odpověděl: “Zbořte tento chrám, a ve třech dnech ho postavím.” Tu řekli Židé: “Čtyřicet šest let byl tento chrám budován, a ty jej chceš postavit ve třech dnech?” On však mluvil o chrámu svého těla.” (J 2,19-21). Podle apoštola Pavla je tělem Kristovým neboli chrámem také církev: “…My jsme přece chrám Boha živého. Jak řekl Bůh: “Budu přebývat a procházet se mezi nimi, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem” (2 K 6,16). Ve společenství církve je Bůh přítomen svým zvěstovaným Slovem: “Bůh jim chtěl dát poznat, jak bohatá je sláva jeho tajemství mezi pohany: Je to Kristus mezi vámi, v něm máte naději na Boží slávu. Jeho zvěstujeme, když se vší moudrostí napomínáme a učíme všechny lidi, abychom je mohli přivést před Boha jako dokonalé v Kristu” (Ko 1,27n).

S 84. žalmem můžeme jako křesťané volně propojit Ježíšovo napomenutí: “Říkám vám, že mnozí proroci a králové chtěli vidět, na co vy hledíte, ale neviděli; a slyšet, co vy slyšíte, ale neslyšeli” (L 10,24). Uvědomujeme si, že jsme dostali plnost spásné Boží milosti, po které lidé dříve toužili. V Janově evangeliu čteme: “Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi…” (J 1,14 ) “V něm byl život a život byl světlo lidí” (J 1,4). Při každé bohoslužbě zpřítomňujeme, co bylo jeruzalémským chrámem “naznačeno”. 84. žalm nám může pomoci vyjádřit Bohu vděčnost za jeho přítomnost mezi námi.