Petr Chalupa
O třetí neděli postní v cyklu A zpíváme po prvním čtení některé verše 95. žalmu. Řecký a latinský překlad ho považují za žalm 94.
Po stránce obsahové se v tomto žalmu setkáme nejprve s chválou a potom s napomenutím. Mnozí badatelé se proto domnívali, že zde původně byl chvalozpěv, který byl později rozšířen o napomenutí. Text však můžeme považovat za jednotný, propojený především jedinou osobou, která v žalmu hovoří. Písně se zřejmě užívalo při slavnostní bohoslužbě. Vznikla pravděpodobně na sklonku babylónského vyhnanství nebo krátce potom.
První část skladby, tedy 1. až 5. verš, je chválou Boha, který je oslavován jako stvořitel světa. Ke slovu se dostávají úvahy o chrámu z doby před babylónským vyhnanstvím.
Pojďme, jásejme Hospodinu,
oslavme Skálu své spásy,
přestupme před něho s chvalozpěvy
a písněmi mu zajásejme!
Podobnou výzvu ke slavnostnímu jásotu najdeme i v jiných žalmech, například v žalmu 47. nebo 81. Označení Hospodina pomocí slov „skála spásy“ vyvolá několik představ: může jít o skálu na Sijónu, kde byl postaven chrám; o skálu na poušti, ze které vytryskla voda; nebo o symbolické znázornění jistoty a záchrany, kterou věřící člověk nachází v Bohu.
Neboť veliký Bůh je Hospodin
a veliký Král nade všemi bohy.
Po výzvě ke chvále odpovídá žalmista na otázku, proč Hospodina chválit. Odůvodnění chvály je příležitostí k uvedení Hospodinových chvály-hodných vlastností. V tomto verši je Hospodin charakterizován tituly „veliký Bůh“ a „veliký král.“ Takto se ve starověku hovořilo o králi. Postupně se začíná popisovat prostor, ve kterém vládne. Jako „král nade všemi bohy“ vládne nebi. V těchto slovech se setkáváme s tradicí, která jiné bohy ještě nezpochybňuje, ale důsledně trvá na svrchovanosti Hospodina nade všemi ostatními.
V jeho ruce jsou hlubiny země
a jemu patří výšiny hor.
Jeho je moře, vždyť on je učinil,
i souš, kterou zhnětly jeho ruce.
Ve výčtu podmaněných oblastí postupuje žalmista nejprve ve svislém směru, potom ve směru vodorovném. Ve svislém směru jsou zachyceny také „hlubiny země“. Takové označení podsvětí je sice nezvyklé, ale motiv podsvětí je v žalmech častý. Ve větách, zachycujících vodorovný směr, se objevují pojmy, známé z vyprávění o stvoření světa: moře, souš, učinit, hníst.
Znovu zaznívá výzva k projevům úcty vůči Bohu. Modlící se člověk totiž vstupuje spolu s ostatními účastníky bohoslužby do svatyně.
Pojďme, padněme, klaňme se,
poklekněme před svým tvůrcem, Hospodinem!
Neboť on je náš Bůh
a my jsme lid, který pase, stádce vedené jeho rukou.
Druhá část žalmu se zabývá příchodem do chrámu. Stvořitel světa je zároveň stvořitelem Izraele. Tato skutečnost je zachycena dvěma větami, které popisují smlouvu: „On je náš Bůh“, „my jsme lid, který pase“. Připojen je obraz pastýře, který znali už proroci. Obraz pastýře je zde záměrně rozšířen: Hospodin je nejen vlastníkem svého stádce, ale také jeho stvořitelem. Smlouva je propojena s mnoha dalšími skutečnostmi: se stvořením a vyvolením Izraele i s jeho závazky, se zemí jako pastvinou a králem jako pastýřem.
Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu:
Třetí část žalmu uvozuje výzva k poslušnosti vůči Hospodinu. Napomenutí je varováním, doslova hrozbou při neplnění požadavků smlouvy a zároveň pobídkou k pozitivnímu rozhodnutí.
„Nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě,
jako tehdy v Masse na poušti,
kde mě dráždili vaši otcové,
zkoušeli mě, ač viděli mé činy.
V 8. verši začíná Hospodinova řeč. Je třeba vyhnout se zatrvzelosti srdce. Tento pojen zná Pátá kniha Mojžíšova, takzvaný kněžský spis i mudroslovné texty. Jako modelová situace nesprávného, odmítavého jednání je uvedeno putování pouští, zejména hlavní místa a události. Izrael je kárán, že Hospodina „zkoušel.“ Něco takového bylo výsadou Hospodina, pouze on mohl zkoušet Izraele. Izrael vyvodil nesprávné důsledky z Hospodinových činů. Celých 40 let na poušti bylo ve znamení Hospodinova znechucení, které vyvolává hřích člověka.
Čtyřicet let mi bylo protivné ono pokolení;
řekl jsem: Je to lid, který bloudí v srdci,
nepoznali mé cesty.
Citát, kterým Hospodin uvádí svá vlastní slova, charakterizuje národ jako bloudící a nedbající na Hospodinovy předpisy. Mojžíšův Zákon je zde znázorněn jako cesta.
Proto jsem přísahal ve svém hněvu:
Nepřijdou na místo mého klidu!“
Připomíná se hněv, který vedl Hospodina k přísaze v příběhu o vyzvědačích ze Čtvrté knihy Mojžíšovy: „Jak dlouho mě bude tento lid znevažovat? Jak dlouho mi nebude věřit přes všechna znamení, která jsem uprostřed něho konal? Budu ho bít morem a vydědím jej…“ (Nu 14,11n). Zaslíbení země tedy není neodvolatelné. „Místem klidu“ může být dědičná země nebo chrám, v přeneseném smyslu také mír, plynoucí ze spojení s Bohem.
Na starozákonní obraz o Bohu jako pastýři navazuje v Janově evangeliu Ježíšova řeč o dobrém pastýři (J 10,14): „Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne.“ Janovo Zjevení navazuje zřejmě na slova, vyjadřující smlouvu, když říká: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi…“ (Zj 21,3).
Nejzřetelnější je však vliv 95. žalmu na list Židům. Ve 3. kapitole je část žalmu citována po úvodních slovech: „jak říká Duch svatý“. Celé Písmo je podle této formulace inspirovaným svědectvím o Božím zjevení, vrcholícím v Kristu. V citátu ze žalmu dochází k důležité změně v souvislosti se čtyřiceti lety: „vaši otcové… mě pokoušeli, ač viděli mé skutky po čtyřicet let“. Po čtyřicet let tedy mohl národ vnímat podivuhodné Boží činy. Zdůrazňuje se tak napomenutí, což je vyjádřeno také tím, že slůvko „dnes“ se vztahuje přímo na dopisem oslovené společenství. Zároveň získává toto „dnes“ eschatologický rozměr, který je protiváhou časově vymezené vytrvalosti ve víře. Následující verše Listu Židům přesouvají důraz na „vejití do klidu“. Sobotní klid je zde znamením věčného pokoje.
V „Denní modlitbě církve“ je 95. žalm jedním ze žalmů, doporučených pro „Uvedení do první modlitby dne.“ Ve „Všeobecných pokynech k denní modlitbě církve“ se k tomu praví: Devadesátým pátým žalmem se věřící denně vybízejí, aby zpívali k oslavě Boha a slyšeli jeho hlas, a tak byli přiváděni k očekávanému „odpočinutí Páně.“
O třetí neděli postní předchází v cyklu A zpěvu tohoto žalmu čtení z druhé knihy Mojžíšovy. Uvádí příhodu, která se odehrála během putování pouští. Lid reptal proti Mojžíšovi kvůli žízni. Mojžíš tehdy udeřil na Hospodivův pokyn do skály, vytryskla z ní voda a lidé se napili. Nicméně na památku tohoto konfliktu bylo místo pojmenováno Massa a Meriba. Tato hebrejská slova lze přeložit jako „pokoušení“ a „spor“. Po závěrečné větě úryvku z knihy Exodus „je Hospodin uprostřed nás, nebo ne?“ se v průběhu bohoslužby ozve výzva ke chvále přítomného a jednajícího Hospodina z devadesátého pátého žalmu, ovšem s napomenutím k poslušnosti, které zůstává vždy aktuální.
Po žalmu následuje čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. Úryvek vychází ze skutečnosti, že „žijeme v pokoji s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista.“ Apoštol pak odůvodňuje, proč je něco takového možné už nyní: „Kristus přece zemřel za bezbožníky.“ Nečekal, až se staneme spravedlivými nebo až mu budeme milí. Apoštol Pavel uvádí, jaká je Boží láska: „Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme byli ještě hříšníky.“ Výzva ze žalmu – kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu:„Nezatrvzujte svá srdce – dostává v této souvislosti nový význam: Není třeba nejprve bojovat se slabostí a hříchem – na prvním místě je třeba nezatvrdit srdce a přijmout do něho hlas, svědčící o podivuhodné Boží lásce k hříšníkům. Srdce zjihlé přijetím tohoto poselství nemůže dráždit Boha, bloudit a neznat jeho cesty.
Z Janova evangelia se o 3. neděli postní čte o Ježíšově setkání se Samaritánkou u Jakubovy studny. V části rozmluvy jde o místo, kde se má Bůh uctívat. V Ježíšově odpovědi dochází k posunu: „ti, kdo Boha uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě.“ Žena ví, že Mesiáš oznámí jednou všechno. Pak bude třeba zvýšené pozornosti vůči jeho hlasu. V té chvíli se jí Ježíš zjevuje: „Já jsem to, který s tebou mluvím.“ Používá srozumitelných, i když v rámci celé rozmluvy tajemných lidských slov, aby člověk dokázal naslouchat i poslechnout. Není divu, že mnoho Samaritánů v něho uvěřilo pro jeho řeč. Jejich srdce nezůstala zatvrzelá. Nedráždili Boha svou neposlušností, ale uposlechli jeho hlasu, který vnímali v Ježíšových slovech.