Marie Zouharová
O sedmé neděli velikonoční budeme zpívat po prvním čtení několik veršů 97. žalmu. Tento žalm oslavuje Hospodina jako krále. Zjevení jeho moci proniká vše. Autor žalmu nechce být originálním básníkem, ale chce aktualizovat poselství takzvaného Druhého Izaiáše pomocí tradičních obrazů. Přitom se opírá o příslušné texty Písma a také o texty žalmů. Je zde zdůrazněna Hospodinova vláda. Žalmem se snaží potěšit Hospodinovy věrné a zahanbit pohany. Lidé, kteří se drží Božího zákona, očekávají Boží vítězství s jistotou a radostí.
Žalm se používal zřejmě jako kultovní píseň při svátečních bohoslužbách, hlavně o Slavnosti stánků, a také jako modlitba celého shromáždění.
Není divu, že v žalmech, které se zabývají tématem Božího království, narážíme stále znovu na podobné myšlenky a motivy. Představy o Božím království jsou zde ovšem nově uspořádány.
Celý žalm můžeme rozdělit do tří částí. První je zvěstí o Božím kralování (v. 1n), ve druhé části nacházíme zjevení Boží moci a její projevy (v. 3-9); v závěrečné, třetí části se objevují výzvy Hospodinovým věrným (10-11).
Nyní k vlastnímu textu 97. žalmu:
Hospodin kraluje, zajásej, země,
radujte se, četné ostrovy!
Nadšení navazuje na závěrečné verše 96. žalmu: “Radujte se, nebesa, zajásej, země,zahuč moře a vše, co je naplňuje; zaplesej, pole a vše, co je na něm” (Ž 96,11).
Stejně jako v předchozím žalmu se mluví o zemi a ostrovech jako o osobách. Už v prvním verši vidíme, že neživá příroda je také zahrnuta do Božího království. Radost a jásot mohou propuknout jen na tom místě, kde Bůh dává štěstí a spásu.
Výzvou ostrovům pomýšlí autor textu na četné velké a malé ostrovy, které jsou ve Středozemním moři. Podle starověkých názorů jsou tyto ostrovy jakousi malou napodobeninu velké země. Ve vztahu k Božímu království jsou na tom stejně jako země velké. Bůh je králem celé země – bez rozdílu velikosti.
Mrak a temnota ho obklopují,
spravedlnost a právo jsou základem jeho trůnu.
Předchází ho oheň a kolem dokola spaluje protivníky.
Žalmista zaměřuje náš pohled k Bohu. Zdůrazňuje uctivou bázeň a odstup od Boha. Velmi pozoruhodné je propojení “mraku a temnoty”, “spravedlnosti a práva.” V Boží blízkosti se nacházejí dva úkazy vnímatelné smysly: “mrak a temnota”; a dva základní způsoby jednání mezi člověkem a Bohem: “spravedlnost a právo.” “Mrak a temnota” vyjadřují temnou a člověku nedostupnou skrytost Hospodina. Z této skrytosti však vychází Hospodinům Zákon, vystihující Boží spravedlnost, která je pro člověka často nepochopitelná.
Další živel, oheň, má zajistit, aby Boží moc byla viditelná, zatímco “země” a “ostrovy” v předcházejících verši poskytují prostor Boží vznešenosti. Oheň je neoblíbenějším obrazem pro Boží moc a působení – i pro Boha samotného. V 18. žalmu například čteme: “Vystoupil kouř z jeho chřípí, sžírající oheň z jeho úst, žhavé uhlí od něho vzplálo” (Ž 18,9).
Živly, vycházející od Boha, mají dvojí úlohu. Jednak mohou spálit a zničit – na druhé straně mají napravit, očistit a posvětit.
Ve svých dějinách zakoušel Izrael často mocné Boží zásahy v podobě ohně. Motiv ohně připomíná v Druhé knize Mojžíšově (24,17) Hospodinovu vznešenost jako stravující oheň: “Hospodinova sláva se jevila pohledu Izraelitů jako stravující oheň na vrcholu hory.” Stejně je tomu v Páté knize Mojžíšově (4, 24): “Hospodin, tvůj Bůh, je oheň sžírající, Bůh žárlivě milující”. Podobně se tatáž kniha vyjadřuje při vzpouře Korachovců: “Od Hospodina pak vyšlehl oheň a pozřel těch dvě stě padesát mužů přinášejících kadidlo” (Dt 16, 35). Text 97. žalmu pokračuje slovy:
Jeho blesky ozařují svět,
vidí to a chvěje se země.
Jako vosk se taví hory před Hospodinem,
před vladařem celé země.
Izraelita, který je pevně spojen s přírodou, vždy žasne nad projevy stvoření, které jsou pro něho zázrakem. V síle a nedosažitelné světelné intenzitě blesku zakouší Boží moc v nejvyšší míře. Dokonce i země, která je podle tehdejšího názoru upevněna nad mořem, se chvěje. Blesk se projevuje jako ohromná Boží síla.
Žalmista hovoří jako básník. Bouře a zemětřesení, které ji doprovází, představují Boží moc v nesrovnatelné intenzitě. Mohutnost obrazu má vyjádřit svrchovanost a nezvratnost Hospodinova vítězství nade vším, co se proti němu staví, i kdyby se to jevilo jako velmi pevné a velmi vysoké. Tak můžeme rozumět větě “jako vosk se taví hory před Hospodinem”. Hory byly vždy považovány za sídla bohů. Na nich se stavěly svatyně a do těch se v dobách nebezpečí uchylovali lidé. Když padnou lidské jistoty, vynikne to, co je stálé a pevné. Na zemi již člověk nemá jistotu. Ale nebesa, která byla pro pohany plná znamení a věšteb různých božstev, se stávají zvěstovatelem Hospodinovy moci. Hospodin připravuje spravedlnost a spásu pro všechny národy. Je to vyjádřeno slovním spojením “vladař celé země”.
Nebesa hlásají jeho spravedlnost
a všechny národy vidí jeho slávu.
Tento verš zakončuje první část žalmu, zároveň je pojítkem s další částí žalmu. Do kruhu svědků velkolepé podívané jsou vtažena nebesa a všechny národy.
Je jasné, že Bůh není součástí nebes ani národů, také jim se musí zjevit. To pak znamená novou záruku věčného řádu, pro člověka jde o zjevení Boží slávy. oží slávy. Člověk musí odpovědět na toto Boží zjevení. To je obsahem druhé části žalmu.
Hanbí se všichni ctitelé model,
kteří se chlubí bůžky,
všichni bohové se mu koří.
Podle žalmisty se lidstvo dělí na dvě skupiny. Na ty, kteří vyznávají Hospodina, a na ty, kteří ho odmítají.V další části žalmu se tato myšlenka různě obměňuje.
Každé odmítnutí Boha může vést k modloslužbě. Sledujeme důsledek porušení prvního přikázání Desatera. Vidíme, že Hospodin nesmí být postaven na stejnou úroveň jako bohové pohanů, že nemůže být považován ani za nejvyššího boha mezi mnoha dalšími. a dalšími.
Žalmista zde používá obrazné řeči, která se používá v mýtických představách. Nechce však říci, že nějaká nadpřirozená, nebeská stvoření se budou klanět Hospodinu. Vystihuje svrchované vítězství Hospodinovy pravdy nad pohanským modlářstvím. Bůh překoná všechna falešná božstva i ty, kdo jim slouží. Modly nepomohou těm, kdo jim slouží a vkládají do nich svou důvěru.
Sión to slyší a raduje se
a judská města jásají
pro tvé rozsudky, Hospodine!
Neboť ty, Hospodine, jsi povznesen nad celou zemí,
svrchovaně vynikáš nade všemi bohy.
Žalmista opět zosobňuje, aby chvála Boha co nejvíce vynikla. Známý Sión, pahorek v Davidově městě, na kterém je vystaven chrám a královský palác, “slyší a raduje se”. Nejde o radost z cizího neštěstí, ale o radost z Hospodina, který je na straně Izraele proti nepřátelským útočníkům.
Autor dospívá ke stejnému závěru jako v předcházejícím, 96. žalmu. Bůh je blízký a zároveň věrný, především však je to Bůh, který nedokáže jen nečinně přihlížet. Celá země se ocitá pod jeho vládou. Jeho zjevení znamená vítězství na božstvy, nad nicotností a klamem. Neboť soud, s kterým přichází, je absolutně spravedlivý.
Hospodin miluje ty, kdo nenávidí zlo,
chrání život svých svatých,
z ruky bezbožníků je vytrhuje.
Světlo vychází spravedlivému
a lidem upřímného srdce radost.
Radujte se, spravedliví, v Hospodinu
a oslavujte jeho svaté jméno!
Hospodin je zárukou práva. Zachraňuje život svých svatých a chrání je před bezbožníky. Tak se člověku dostává “světla a radosti”.
Lidé se mají již nyní radovat a děkovat Hospodinu, který stojí nade všemi jako spravedlivý a moudrý král, jenž v každé části stvoření prosadí svůj řád a spravedlnost – své věrné vždy ochrání a vysvobodí. vysvobodí.
V tomto žalmu se představuje Hospodinovo království jako závěrečné uplatnění majestátního Božího soudu. Kdo se však obrátí k Hospodinu, ten se nachází ve světle, nikoli v temnotě. Proto v knize Zjevení zpívají vítězové na konci času: “Veliké a podivuhodné jsou tvé činy, Pane, Bože všemohoucí; spravedlivé a pravdivé jsou tvé cesty, Králi národů” (Zj 15,3).
Jako křesťané očekáváme definitivní Boží příchod podobně jako jej očekávali Izraelité a očekávají Židé. V Markově evangeliu čteme mimo jiné:“A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou” (Mk 13, 26). Otec předal svůj královský a soudcovský trůn Kristu.
97. žalm slibuje spravedlivým světlo na konci času – Ježíš v Matoušově evangeliu vysvětluje, jaká spravedlnost rozhoduje o věčném životě: “Až přijde Syn člověka… oddělí jedny od druhých jako pastýř odděluje ovce od kozlů… král řekne těm po pravici: Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít… Amen, pravím vám, cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili… a cokoli jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili. A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života” (Mt 25,31-46).