Marie Zouharová
V 22. neděli liturgického mezidobí budeme slyšet pokračování dvanácté kapitoly listu Židům. V této části autor uvádí čtenáře do situace, kdy se bude rozhodovat o soudu a spáse. Chce ukázat na pozadí zjevení na Sinaji a také ještě mocnějším zjevením v Novém zákoně, jaké je jejich ohrožení, ale zároveň i spása.
Podle toho jak autor líčí sinajské zjevení a vybírá určitá místa ze Starého zákona, která spojuje v jeden celek můžeme určit jeho úmysl. Hlavní jádro zjevení na Sinaji tj. vyhlášení Desatera, zde není vůbec zmíněno. Naproti tomu jsou zde vyzdviženy do popředí všechny smyslové události, které doprovázejí zjevení Hospodina na Sinaji. Střed události tvoří přírodní události: “Když nadešel třetí den a nastalo jitro, hřmělo a blýskalo se, na hoře byl těžký oblak a zazněl velmi pronikavý zvuk polnice. Všechen lid, který byl v táboře, se třásl. Mojžíš vyvedl lid z tábora vstříc Bohu a postavili se při úpatí hory. Celá hora Sínaj byla zahalena kouřem, protože Hospodin na ni sestoupil v ohni. Kouř z ní stoupal jako z hutě a celá hora se silně chvěla. Zvuk polnice víc a více sílil. Mojžíš mluvil a Bůh mu hlasitě odpovídal” /Ex 19,16 – 19”).
Na pozadí této sinajské události chce autor naznačit protiklad této události se novozákonním zjevením spásy. Činí to pozoruhodným způsobem plných kontrastu, aby objasnil velikost a nádheru nového života v Kristu.
Nepřistoupili jste k hmotné hoře, z které šlehal oheň a která byla zahalena mračnou temnotou a bouří, a přitom za zvuku trouby byly prohlášeny předpisy.
Zjevení Boží na hoře Sinaj a události s ním spojené, nejsou nyní charakterizovány jako slabé a přípravné, ale jako události v naprosto nepřekonatelné moci a síle, avšak se úmyslem zastrašit. V tomto smyslu vidí autor vztah mezi zjevení na Sinaji a nyní Kristem, který je poslaný a přicházející. Není zde odchod Božího lidu do pouště, ale jeho pozornost se obrací ke Kristu, k jeho příchodu a událostem, které nejsou plné hrůzy.
Na Sinaji z oblaku v kterém byl Bůh zaznívá hlasitý tón pozounu spojený s hromem. Obsahem této události je vyhlášení Desatera. Že se jedná o základní výpověď vidíme v tom, že se shromáždil celý národ a naslouchá.
Když to Izraelité slyšeli, zdráhali se poslouchat a prosili, aby (Bůh) už k nim nemluvil. Nemohli totiž snést slova výstrahy: Dotkne-li se i jen zvíře té hory, bude ukamenováno. Pohled na to, co viděli, byl tak hrozný, že Mojžíš řekl: “Třesu se hrůzou a děsem”.
V těchto hrozných přírodních zjevech zakusila starozákonní lid na Sinaji Boží přítomnost. Jeho odmítání naslouchat dále Božímu hlasu autor listu židům ještě vystupňuje: “Dotkne-li se i jen zvíře té hory, bude ukamenováno”. Jestliže má být ukamenováno nerozumné zvíře, když se dotkne hory, o co hroznější musí být před Bohem člověk. Jestliže poukazuje, že i Mojžíš se třásl, podtrhuje tím celé toto dění. Tato událost je popisována v Páté knize Mojžíšově, kdy Mojžíš vystoupil znovu na Boží horu po rozbití desek Zákona: “Lekal jsem se hněvu a rozhořčení, jímž se Hospodin protivám rozlítil, aby vás vyhladil” (Dt 9, 19). Úmyslem autora je dát toto zjevení na Sinaji do protikladu k zjevení Nového zákona.
V listu Židům novozákonní zjevení spásy je líčeno jako protiklad ke zjevení na Sinaji. Spása lidu se věřícím otevírá již teď.
Vy však jste přistoupili k hoře Siónu a k městu živého Boha, k nebeskému Jeruzalému: ke vznešenému shromáždění obrovského množství andělů a k obci prvorozenců, kteří jsou zapsáni v nebi; přistoupili jste k soudci, Bohu všech, k duším spravedlivých, kteří už dosáhli cíle, a k Ježíši, prostředníku nové smlouvy, a před jeho Krví, která nás očišťuje, neboť volá naléhavěji než krev Ábelova.
Nic jiného neočišťuje hříšníky než hlas prolité krve. To je hlavní výpověď v závěrečném líčení. V ní předkládá autor v jaké smyslu se mohou splnit obrazy naděje, které uvádí.
Když je pravda, že v Kristu je moc hříchu a smrti poražena a člověk definitivně spojený se svým tvůrcem, potom je Boží plán s lidmi u cíle a změna světa je již nastává. Tato změna ovšem nastává jen tam, kde se lidé vstupují do nového a nezničitelného Božího společenství. V tomto smyslu volá: “přistoupili jste”. Autor používá starozákonní kultovní řeč; v bohoslužbě se člověk přibližuje Hospodinu: “Pojďte, zaplesejme Hospodinu, oslavujme hlaholem skálu své spásy, vstupme před jeho tvář s díkůvzdáním, oslavujme ho hlaholem žalmů! (Ž 95, 1n). Co se tehdy přihodilo obrazně a předběžně, teď se skutečně splní. V jakém smyslu? Nepředpokládá vizionářské zkušenosti, ale věřící přijímá slova a odpovídá modlitbou chvály a díků: “přinášejme tedy skrze Ježíše stále oběť chvály Bohu; naše rty nechť vyznávají jeho jméno” (Ž 13, 15). Může předpokládat, že čtenáři tohoto dopisu jeho slova přijmou. A potom je nemůže žádná pozemská moc oddělit od Boha. Kam člověk přichází ve víře, stojí v “nebeském Jeruzalému” a v tomto smyslu “na hoře Sión”, i když adresáti tohoto listu horu Sión nikdy neviděli. Oni prožívají to, co bylo Mojžíšovi na této hoře přislíbeno – společenství Boha a jeho národu ovšem bez všech hrozivých událostí.
Boží cesta nejen se svým vyvoleným národem, ale se všemi národy dosáhla svého cíle mohou tedy obklopit trůn svého Boha, který je jejich soudcem. Jsou tu nejprve prvorození “jejichž jména jsou zapsána v nebi”. Prvorozenými jsou pravděpodobně míněni zesnulí věřící z doby předkřesťanské i křesťanské. Ti všichni bez rozdílu mají od Ježíšova spásného činu přístup k dovršení nebeské spásy: “A ti všichni, ačkoliv osvědčili svou víru, nedočkali se splnění toho, co bylo zaslíbeno, neboť Bůh, který zamýšlel pro nás něco lepšího, nechtěl aby dosáhli cíle bez nás” (Ž 11, 39). Označuje-li křesťany jako “církev prvorozených” potom tím naznačuje, že se jedná o privilegovaný stav, který je dán příslušností ke Kristově spásy.
Označení “před Bohem, soudce všech” charakterizuje Boha jako toho, který všem kdo jsou jakýmkoliv způsobem ponižováni, utlačováni dopomůže k právu.
Autor jako protiklad starozákonní smlouvě staví Krista “prostředníku nové smlouvy, a před
jeho Krví, která nás očišťuje, neboť volá naléhavěji než krev Ábelova”. V této větě je celá velekněžská teologie listu Židům. Ježíš je prostředník nové smlouvy, jak můžeme číst na mnoha místech tohoto listu (7, 22; 8, 6 – 13; 9, 15 – 22; 10, 15 – 18), protože svou krví, která věřícího posvěcuje, otevřel novou cestu k dokonalému společenství s Bohem (9, 11 – 14. 23 – 28; 10, 5 – 14. 19 – 22).
Na počátku lidských dějin krev Ábelova volala po pomstě a naopak Ježíšova prolitá krev ohlašuje definitivní spásu.