Kalendář akcí

<< Říjen 2024 >>
PÚSČPSN
30 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31 1 2 3
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

Zj 21,1-5

Jiří Voleský

 

Velkolepý obraz nového nebe, nové země a nebeského Jeruzaléma, sestupujícího z nebe jako Boží dar lidem, je hlavním námětem našeho dnešního úryvku z knihy Zjevení. Bůh se v něm otevírá a daruje svým věrným v důvěrném, starostlivě milujícím vztahu. Bude stále uprostřed nich a ve svém pozorném milosrdenství nedopustí, aby někdo z těch, kteří jsou zahrnuti do jeho milující péče, se cítil opuštěný, smutný či trpící. On sám bude osobně „stírat každou slzu z jejich očí“ – neustále přítomný uprostřed svého lidu. Tento bezprostřední a důvěrný Boží vztah k milovaným dětem je svatopiscem zasazen do působivého obrazu „nového stvoření“. Celému krásnému obrazu bychom mohli snad dát jednoduchý a zároveň výstižný nadpis slovy samotného inspirovaného autora, slovy, která v jeho vizi vyslovuje sám Bůh: „Hle, všecko tvořím nové“. Dejme se nyní na cestu podrobného výkladu, který nás povede postupně stále hlouběji do bohatého světa celého Janova vidění.

Podobně jako při každém plodném rozjímání Božího slova, musíme si také zde nejdříve uvědomit souvislost, ve které se krátký úryvek nachází. V bezprostředně předcházející dvacáté kapitole se hovoří o konečném vítězství dobrého Boha nad ničivou říší zla. S konečnou platností budou uvrženi do moci, které po celý život sloužili – do moci smrti – nejen vůdci této zlé říše, totiž ďábel, moře, smrt a podsvětí, ale také všichni její služebníci, kteří se za svého života poddali její pyšné a sobecké moci. Ta je zde symbolizována obrazem „hořícího jezera“. Zde budou všechny protibožské mocnosti a jejich posluhovači vydáni věčným mukám ztráty smyslu života, ztráty pokoje a lásky. Vše bude rozhodnuto na Božím soudu, jehož podkladem bude nebeská kniha života. Kdo nebude v této knize nalezen, bude uvržen do ohnivého močálu. Předcházející řádky tedy hovoří o rozhodujícím soudu nade vším zlem a protibožskými silami. Je nad nimi vyřčen rozsudek trestu smrti v ohnivém močálu. Vzápětí svatopisec uvádí vizi „nového nebe a nové země“ – budoucího domova pro všechny Boží věrné. Zlo se všemi svými posluhovači je zničeno, veškeré překážky k prosazení Boží vlády na zemi jsou odstraněny, eschatologická Boží říše se již může plně uskutečnit.

Potom jsem viděl nová nebesa a novou zemi – dřívější nebesa a dřívější země zmizely, ani moře už není. Naše místo odkazuje na slova proroka Izaiáše, který v závěru své knihy rozvíjí nadějeplné obrazy nového Božího stvoření jako nového domova pro Bohem spasené lidi: Hle, já stvořím nová nebesa a novou zemi. Věci minulé nebudou připomínány, nevstoupí na mysl. …Jako nová nebesa a nová země, které učiním, budou stát přede mnou, je výrok Hospodinův, tak nepohnutě bude stát vaše potomstvo a vaše jméno. Celé závěrečné dvě kapitoly knihy Izaiáš jsou věnovány vidění nových nebes a nové země. Bude to nově stvořený prostor pro Boží vyvolené, kteří zde naleznou pod blahodárnou Boží vládou nový, šťastný a věčný domov. Zmíněné dva verše proroka, který působil v době po babylónském zajetí, nalezly v pozdější židovské literatuře velice bohatou odezvu. Vždy přitahovaly pozornost mnoha náboženských myslitelů a spisovatelů. Tak čteme hned na několika místech židovských apokryfů Knihy Jubileí a Knihy Henochovy slova: …kdy bude obnoveno nebe i země i všecko tvorstvo, stejně jako i nebeské moci, i jako všichni tvorové země, až bude stvořena Boží svatyně v Jeruzalémě a na hoře Siónu. V onen den dám svému Vznešenému pobývat mezi nimi, proměním nebesa, aby byla věčným požehnáním a světlem. Proměním též zemi, aby se stala požehnáním, a dám na ní přebývat svým vyvoleným… Je zde však jeden důležitý rozdíl v přístupu k myšlence nových nebes a nové země. Zatímco apokryfy hovoří o obnově stvoření, Janovo Zjevení mluví o zcela novém aktu stvoření, jímž Bůh vytvoří něco zcela nového, co nemá v minulosti obdoby. Nejedná se zde o obnovení starého, ale o zánik starého a stvoření zcela nového. Zde se shoduje s jiným novozákonním spisem, který se zamýšlí nad stejnou tematikou, totiž s Druhým listem apoštola Petra: Ten den Páně však přijde jako zloděj a tehdy nebesa náhle s rachotem pominou, živly se stráví žárem i země a všechno, co se na ní bude nalézat. …Ale my čekáme – jak on to slíbil – nová nebesa a novou zemi, kde bude mít svůj domov spravedlnost. Toto místo souhlasí s naším úryvkem ve způsobu zániku starého světa i ve vizi nového stvoření jako domova pro spravedlivé. V Druhém listu apoštola Petra je zánik starého světa přirovnáván k potopě z doby Noemovy. V této paralele snad můžeme hledat kořeny myšlenky zcela nového stvoření, které předpokládá zánik stvoření starého. Bůh seslal na svět potopu, která zničila všechen život. Důvodem byla zkaženost stvoření lidským hříchem. Podobně i na konci věků zničí zemi ohněm především z důvodu zkaženosti světa hříchem. Jen Boží spravedliví budou zachráněni před věčnou záhubou ve všespalujícím ohni. Tento obraz ostatně i souhlasí z celým obsahem a poselstvím Janova zjevení, které je v mohutných obrazech koncentrováno na boj dobrého Boha a jeho služebníků s ďáblem a jeho posluhovači. Ďábel a jeho pomocníci budou zničeni ohněm, zatímco pro Boží věrné bude stvořen nový domov v podobě zcela nových nebes a nové země. Asi bychom rádi věděli, jak tato nová nebesa a nová země budou vypadat. Ptáme-li se však našeho textu, očividně přetěžujeme obsah výpovědi vizionáře Jana. Nechce totiž popsat podobu nového stvoření, naopak chce zdůraznit ve smyslu Izaiášovy předpovědi, že toto nové stvoření bude něčím tak nebývalým, že se žádná minulá lidská zkušenost nemůže s ní srovnávat ani v náznaku. Ostatně pisatel chce vyjádřit především skutečnost zcela nového, důvěrného vztahu mezi Bohem a lidmi, který bude tak nebývale blízký, bezprostřední a plný milosrdné lásky, že se nedá přirovnat k žádné pozemské zkušenosti. Nový svět nebudou naplňovat především nové předměty a skutečnosti druhého stvoření, ale spíš nový vztah k Bohu.

A uviděl jsem svaté město, nový Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha; bylo vystrojeno jako nevěsta okrášlená pro svého ženicha. Nyní nechává Jan promlouvat další výrazný obraz konečné spásy člověka. Je jím nové město – nebeský Jeruzalém, který sestupuje z nebe od Boha. Symbol Božího města Jeruzaléma jako ideálního domova pro Boží spravedlivé se hojně vyskytuje jak v Bibli, tak i v mimobiblické literatuře. Prorok Izaiáš píše: Veselte se, jásejte stále a stále nad tím, co stvořím. Hle, já stvořím Jeruzalém k jásotu a jeho lid k veselí. …Nikdy víc už nebude v něm slyšet pláč ani křik. Také prorok Ezechiel si dává velikou námahu s popisem nového Jeruzaléma a jeho chrámu jako obrazu pro eschatologické společenství Božího lidu s Hospodinem uprostřed. Pozdější židovské apokryfy tento obraz dále rozvíjejí především v knize Henochově a Čtvrté knize Ezdrášově. Město Jeruzalém je nazýváno městem svatým, je to město Božího pokoje, město Davidovo se slavnými zaslíbeními, která hledí do mesiánské doby. Jeruzalém se tak stal výmluvným symbolem pro společenství spravedlivých lidí, vykoupených Bohem. Bůh bude přebývat uprostřed něho a bude se zde bezprostředně stýkat s lidmi jako se svými dětmi a přáteli. Obraz se však rozvíjí dále a hlouběji. Boží město Jeruzalém je přirovnáno k nevěstě, která je okrášlena pro svého ženicha. Vidíme-li v novém Jeruzalémě společenství Božího lidu, setkává se zde hned několik starozákonních obrazů, které byly oblíbené v křesťanských komunitách. Společenství věřících je přirovnáno k nevěstě, která přichází vyzdobena pro svého nastávajícího. Tím je v tomto obrazu sám Bůh či Boží Beránek. Úzké spojení společenství věřících s Bohem je zde velmi zřetelné. Známe však i jiné obrazy stejné skutečnosti: je jím Kristovo tajemné tělo, jehož hlavou je sám Pán, nebo živý chrám, jehož jednotlivými kameny jsou věřící a klenbovým svorníkem je Kristus. Zůstaňme však u našeho obrazu ozdobené nevěsty a ženicha. Město Jeruzalém je již u proroků častěji oslovováno jako žena, ostatně hebrejské slovo město je ženského rodu. Rovněž obraz zásnub a manželství jako alegorie vzájemného vztahu Boha a věřících není v Bibli ojedinělý. Toto krásné přirovnání používá poprvé prorok Ozeáš, později se k němu připojují proroci Izaiáš, Jeremiáš a Ezechiel. Náplní tohoto obrazu je především láska a věrnost ve vzájemném vztahu. Hospodin si svou nevěstu sám připravuje, zdobí, starostlivě o ni pečuje, aby byla co nejkrásnější a dokonale věrná jak pro okamžik zásnub, tak pro celý nastávající vzájemný vztah. Chce ji následně zahrnout proudy své milostivé lásky a péče. Autor knihy Zjevení vidí naplnění tohoto obrazu v budoucím uskutečnění ideálního vztahu věřících k Bohu ve věčném Božím světě. Společenství věřících bude Bohem hluboce proměněno jako nové stvoření. To chce říci obraz o Jeruzalému, který sestupuje z nebe od Boha. Zároveň je tímto obrazem vyjádřen protiklad bezbožného města Babylónu. Takto se nazývá křesťanům i Bohu nepřátelský Řím. O tomto městě jako symbolu společnosti lidí sloužících ďáblu pojednává kniha Zjevení velice obšírně. Uveďme jen ty nejvýraznější výroky: A viděl jsem ženu, sedící na rudé šelmě, plné rouhavých jmen …byla oblečena do nachu a šarlatu, vyšperkována zlatem, drahým kamením a perlami. V ruce držela zlatou číši, plnou ohavností a nečistot svého smilstva a na čele měla napsáno jméno tajemného významu: Veliký Babylón, matka nevěstek a ohavností na zemi. Pyšná, prostopášná, krutá a luxusem obklopená žena je zde působivým symbolem lidské pýchy, neposlušnosti vůči Bohu, sobectví a krutosti vůči těm, kteří nejsou ochotni se podřídit lidské hamižnosti a touze po moci. Vůči této ženě je jako protikladný obraz postavena „nevěsta okrášlená pro svého ženicha“, nové město Jeruzalém, sestupující z nebe od Boha, tedy jinotaj pro společenství Božích dětí, jejichž pokora, poslušnost, chudoba před Bohem a vzájemná obětavá láska je kladena do protikladu vůči ničivým vlastnostem Babylónu.

A uslyšel jsem od trůnu mohutný hlas: „Hle – Boží stan mezi lidmi! Bůh bude s nimi přebývat; oni budou jeho lidem, a on – Bůh s nimi – bude jejich Bohem. Nový, z nebe sestupující Jeruzalém, je slavnostně provolávajícím hlasem od Božího trůnu v nebesích označen za „Boží přebývání mezi lidmi“. Místo, kde přebývá Bůh, bylo vždy důležitým teologickým i praktickým pojmem. Vztahovalo se nejprve na „stan úmluvy“ – místo Boží přítomnosti mezi izraelským lidem při putování pouští, později na jeruzalémský chrám, po jeho zničení se soustředilo na Mojžíšův zákon, zejména na dodržování soboty. Boží „přebývání“ na určitém místě je prostorem, kde se člověk může s jistotou setkat s Bohem, kde se může „dotknout“ jeho slávy a milosrdné lásky. Z následného, poměrně podrobného popisu Božího města Jeruzaléma vyplývá, že město je totožné s chrámem či „stanem úmluvy“ jako místo, kde Bůh přebývá, kde je možné se s ním s jistotou setkat. Text k tomu výslovně říká: Chrám jsem v něm však neviděl, neboť Pán Bůh vševládný a Beránek – to je jeho chrám. Přesné rozměry města a jeho čtvercový půdorys odkazují zároveň k vidění proroka Ezechiela, který popisuje rozměry nového chrámu, jenž bude zbudován podle přesných Hospodinových nařízení. Je to proroctví o budoucí, věčné skutečnosti Boží spásy. Jestliže autor knihy Zjevení hovoří stejným způsobem, chce bezpochyby vyjádřit, že zde, tedy v novém společenství křesťanů, bude tato vize uskutečněna. Slova: oni budou jeho lidem, a on – Bůh s nimi – bude jejich Bohem jsou starozákonním vyjádřením Hospodinovy smlouvy s lidem. Boží smlouva s člověkem je vyjádřením vzájemného vztahu, který se nejdokonaleji uskutečňuje oddanou a věrnou vzájemnou láskou.

On jim setře každou slzu z očí: nebude už smrt ani bolest už nebude, protože co dříve bylo, pominulo. Ještě jednou je zdůrazněna naprostá novost Božího společenství. Sám Bůh se postará, aby člověku odňal veškeré důvody smutku a úzkosti. Krásný a silně oslovující obraz „stírání slzí“ z lidských tváří je patrně převzat z proroka Izaiáše: Panovník Hospodin provždy odstraní smrt a setře slzu z každé tváře. Prorok v něm vykresluje pestrý obraz eschatologické hostiny pro všechny národy, které se přidruží k Hospodinovu lidu: Hospodin zástupů připraví na této hoře všem národům hostinu tučnou, hostinu s vyzrálým vínem, jídla tučná s morkem, víno vyzrálé a přečištěné. Hospodin bude při této hostině hostitelem i obsluhujícím. Je to opět jeden z krásných obrazů budoucího věčného života, který se v naději otevírá věřícímu člověku.

Jak často v naší konzumní kultuře kolem sebe vidíme a slyšíme slovo „nový“, skloňované ve všech pádech. Kniha Zjevení používá týž výraz, ale naplňuje ho zcela novým obsahem. Boží novost odpovídá lidské touze po „novém“ a nezanechává v ústech frustrující pachuť a v srdci prázdný pocit zklamání z podrazu – na rozdíl od našich moderních reklam. Při každé na první pohled lákavé reklamě bychom si mohli připomenout pravý význam naší touhy po stále novém.