Kalendář akcí

<< Prosinec 2024 >>
PÚSČPSN
25 26 27 28 29 30 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 1 2 3 4 5
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

Zj 21,10-23

Jiří Voleský

 

Minulou neděli jsme uvažovali o nebeském městě Jeruzalému, který Bůh sesílá svým věrným, aby v něm nalezli nový domov, kde sám Bůh bude jejich světlem a nejbližším přítelem. Nyní nás Janovo Zjevení vede dál v podrobném popisu města. Při četbě či meditaci nad následujícími slovy musíme mít stále na mysli, že se jedná o obrazný, symbolický jazyk. Není řeč o faktickém, konkrétním městě, ale o symbolickém obrazu, který vyjadřuje duchovní krásu a harmonii nového společenství věřících křesťanů. Každá skutečnost, která zdánlivě popisuje přesnou podobu nebeského Jeruzaléma, musí být nazírána jako skryté, symbolické vyjádření určitého duchovního obsahu odkazujícího na nové společenství Božího lidu, vykoupeného obětovaným a zmrtvýchvstalým Beránkem – Ježíšem Kristem. Nechme se však pozvat samotným andělem mluvícím k vizionáři Janovi:

Pojď, ukážu Ti nevěstu, choť Beránkovu. Nazírat město Jeruzalém jako obraz celého společenství věřících bylo vlastní již starozákonním prorokům. Tento obraz se dále prohluboval a rozvíjel ztotožněním Jeruzaléma s „dcerou siónskou“, tedy ženou, obrazně dcerou posvátné hory Siónu, kde ve svém chrámu sídlí Hospodin. Ta pak byla dále obrazně chápána jako nevěsta Hospodina, v našem případě Beránka, tedy Krista. Jan nabízí krásné a výstižné vyjádření nejužšího společenství lásky a celého života mezi Bohem a jeho lidem. Podobně jako manželka zcela náleží manželovi a opačně, přičemž spolu vytvářejí svým manželským sdílením jedinou bytost, tak je vzkříšený a oslavený Kristus nerozlučně spojen se společenstvím svých věřících.

Anděl mě přenesl v duchu na velikou a vysokou horu a ukázal mi svaté město, Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha a září Boží vznešeností. Vizionář Jan je v duchu uchvácen andělem na vysokou horu. Vysoká hora je pro biblicky smýšlejícího člověka prostorem pro zvláštní Boží zjevení. Na vysoké hoře obdržel Mojžíš zákon od samotného Hospodina, na vysoké hoře se Eliáš setkal s Bohem, který se mu zjevuje jako Bůh milostivý a milosrdný. Jan je tedy duchovně vytržen do oblasti zvláštního a důležitého Božího zjevení. Vidí svaté město Jeruzalém, jak sestupuje od Boha a září Boží vznešeností. V návaznosti na předešlý verš je zde nový Jeruzalém chápán jako snoubenka Beránka – Krista. Víme už, že snoubenka je obrazem nového Božího lidu, tedy křesťanského společenství. Není přitom zdůrazněno umístění nového Jeruzaléma na zemi, nemůžeme jej tedy ztotožnit s jeruzalémskou křesťanskou obcí, ale je podtržen úzký vztah Krista a jeho věrných. Vše, co činí nové společenství věřících velikým a vznešeným, je Boží dar. Za tento dar nemusí být křesťané vděční žádnému lidskému zásahu a snaze. To chce patrně říci obrat, že město sestupuje od Boha.

Jiskřilo jako nejvzácnější kámen, jako křišťálově průhledný jaspis. Záře a jiskření nového Jeruzaléma je neklamným znamením Boží přítomnosti. Především Hospodinova sláva bývá přirovnána k záři oslnivého světla. V Ezechielově vidění, které v mnohém připomíná vidění Janovo, musí do nového chrámu nejprve přijít Hospodinova sláva, vždyť z něho odešla při množících se nevěrnostech Božího lidu. Zde je však město již na začátku touto slávou naplněno, neboť vše prostupuje Boží milostivá přítomnost. Obraz nám též může připomenout Izaiášův prorocký výhled do eschatologické budoucnosti. Praví: Povstaň, rozjasni se, protože ti vzešlo světlo, vzešla nad tebou Hospodinova sláva. Prorok zde též symbolicky hovoří o vykoupeném národě jako o svatém Hospodinově městě. Názvy kamenů, o kterých je řeč v celé knize, jsou překládány moderním označením drahých kamenů jen přibližně. Nemáme jistotu, který kámen má vizionář na mysli, ačkoli je i v řečtině užito termínu „jaspis“. V každém případě jde o kámen, který se vyznačuje průsvitností a bělostí, neboť tak se nejlépe hodí do celkového obrazu. Má totiž symbolizovat světlo, jež je odrazem Boží slávy. V dřívějším nebeském vidění nazírá Jan dokonce samotného Hospodina, sedícího na nebeském trůně – podobá se zářivému jaspisu.

Mělo silné a vysoké hradby s dvanácti branami, na nich dvanáct andělů a jména nadepsaná na nich jsou jména dvanácti izraelských kmenů. Silné a vysoké hradby jsou pro starověké město nutnou podmínkou jeho ochrany a bezpečí. Město honosící se nedobytnými hradbami je působivým obrazem naprostého bezpečí lidu, který v něm bydlí. V našem případě jde kromě toho též o ohraničení, vydělení vůči okolnímu světu. Nový Boží lid je vydělen z okolní nevěřící společnosti jako svatý a žárlivě střežený Bohem před duchovním znečištěním. Městské hradby jsou vybaveny dvanácti branami. Číslo 12 je od nepaměti v izraelském národě chápáno jako plné a dokonalé společenství Božího lidu, které se skládá z dvanácti kmenů. Jejich jména jsou nadepsaná nad branami. Nový Boží lid je v tomto obrazu následníkem starého Božího lidu a naplňuje jeho prorocká očekávání konečné spásy, která shromáždí celý rozptýlený Izrael. Kristova církev je zde tedy chápána jako obnovený a shromážděný nový Izrael. Přesahuje tak národnostní hranice a stává se univerzálním společenstvím, do kterého má přístup každý, kdo se vírou v Krista připojí k novému Božímu lidu. Andělé, kteří stojí na branách, mají pravděpodobně funkci strážců. O podobném obrazu čteme u proroka Izaiáše: Na tvých hradbách, Jeruzaléme, jsem ustanovil strážce; po celý den a po celou noc ať nikdy nejsou zticha. Vy, kteří připomínáte Hospodina, nedopřávejte si klidu. Andělé, stojící na hradbách nového Jeruzaléma, jsou tedy strážci, kteří hlídají vstup do Božího města, aby do něho nevniklo nic nečistého, nikdo, kdo by nepatřil Hospodinu. Hospodinovo jméno se připomíná všem, kteří vcházejí i vycházejí.

Tři brány ležely k východu, tři brány k severu, tři brány k jihu a tři brány k západu. Z tohoto popisu vyplývá, že městské hradby jsou vystavěny do tvaru čtverce, přičemž každá ze čtyř stěn je opatřena třemi bránami. Podobného obrazu kvadratického tvaru nového jeruzalémského chrámu používá prorok Ezechiel. Čtverec, případně krychle, platily ve starověku jako ideální uspořádání dokonalého města. Samozřejmě spíš v symbolickém smyslu, než v důsledné praxi. Všechny světové strany, které jsou zde vyjmenovány, mají naznačit, že do Božího města má přístup každý. Podmínkou není určitá národnost. Starověcí králové velikých říší si často osobovali titul „král čtyř světových stran.“ Chtěli tak naznačit svou neomezenou vládu. Městské brány míří do všech světových stran a zahrnují do sebe všechny národy, které se přidruží k Bohu a k ukřižovanému a vzkříšenému Beránkovi. On je nyní neomezeným a všemohoucím Pánem všech čtyř světových stran.

Městské hradby mají jako základ dvanáct kamenů a na nich dvanáct jmen dvanácti Beránkových apoštolů. Základní kameny, na nichž pevně spočívají hradby nového Jeruzaléma, jsou označeny jmény dvanácti Beránkových, tedy Kristových apoštolů. Nový Izrael neodděluje od okolního světa příslušnost k určitému národu, ale věrnost poselství a svědectví dvanácti Ježíšových apoštolů. Církev je zbudována na dvanácti apoštolech, bezprostředních svědcích života, smrti a vzkříšení Ježíše Krista To není nová myšlenka. Vždyť byla již od prvopočátků důležitou směrnicí pro konkrétní vyznání víry v Ježíše Krista. Tak čteme například v listě Efezanům: Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolé a proroci a úhelným kamenem sám Ježíš Kristus. Stejná myšlenka se opakuje i v jiných Pavlových listech. Ježíš používá podobného obrazu – obrazu kamene, na kterém bude vystavěna církev, když chce označit budoucí poslání apoštola Petra. Petr je tímto obrazem poctěn, když veřejně vyznal svou víru v Ježíše jako Božího Syna a Mesiáše. Čistota víry v Ježíše Krista je tedy jediným dělicím znamením mezi novým Izraelem a ostatní společností.

Chrám jsem v něm nespatřil, neboť Pán Bůh vševládný a Beránek – to je jeho chrám. Liturgický úryvek vynechává celý podrobný popis velikosti města a jeho stavebního materiálu. Město dosahuje obrovských rozměrů a září zlatem, jaspisem, křišťálem a těmi nejkrásnějšími drahokamy. Tento popis chce vzbudit dojem vzácnosti, nádhery a bohatství nového Božího lidu. Nyní je však řeč o chrámu. Chrám v novém Jeruzalémě chybí. To je něco neslýchaného pro zbožného věřícího. Mnohá prorocká zaslíbení velkolepé budoucnosti hovoří na prvním místě o novém chrámu, který bude stát uprostřed společenství vykoupených. Tak čteme například v knize Tobiáš: Potom se navrátí všichni ze svého zajetí a nádherně vybudují Jeruzalém. Také Boží dům v něm bude vybudován, jak o něm mluvili izraelští proroci. Především Ezechiel je prorokem, který do posledních podrobností popisuje nový chrám. Nový chrám tedy bezpodmínečně patří k vykoupenému Božímu lidu. Snad zde zaznívá Ježíšova kritika jeruzalémského chrámu: Můj dům je domem modlitby a vy jste z něho učinili doupě lupičů. Jinde říká: Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej zase postavím. Přitom má na mysli své tělo, které bude zabito, ale po třech dnech vstane z mrtvých. Na jiném místě čteme u Jana: Přichází hodina, …kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v duchu a v pravdě. Ježíš tedy označuje své vlastní tělo či věřícího člověka za nový duchovní chrám Boží. Pavel tuto myšlenku dále rozvíjí a říká: Nevíte, že vaše tělo je chrámem Božím a že v něm bydlí Duch svatý? Všem těmto citátům je společné zduchovnění prostoru, ve kterém je uctíván Bůh. Dokonalejším a vítanějším chrámem pro Boží přebývání nebude už kamenná budova, ale sama lidská osoba – díky Boží milostí. Je-li tedy v našem úryvku svaté město Jeruzalém obrazem pro společenství křesťanů, potom právě toto společenství vytváří sdílenou vírou prostor pro Boží přebývání. Snad nás bezděčně napadnou jiná Ježíšova slova: Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich. Náš verš však všechny tyto myšlenky přesahuje. Vševládný Bůh a Beránek jsou zcela bezprostředně přítomni mezi svým lidem. Není míněna pouze duchovní přítomnost, zprostředkovaná skrze víru, ale podstatná přítomnost Boha, s nímž je možno setkávat se tváří v tvář. Toto chápání podporuje i zdánlivý protiklad, který čteme v 7. kapitole: …jsou před trůnem Božím a slouží mu v jeho chrámě dnem i nocí. I v tomto citátu, který jako by odporoval našemu úryvku, sladíme oba výroky výkladem: Chrám i nový Jeruzalém jsou symbolem pro nové společenství Božího lidu, uprostřed něhož je bezprostředně přítomen Hospodin.

A toto město nemá zapotřebí ani slunečního, ani měsíčního světla, protože ho ozařuje Boží velebnost. Jeho světlem je Beránek. Symbol světla je snad nejrozšířenějším symbolem pro nadpřirozený svět, plný života a pravdy. Bůh sám je plností nehasnoucího světla. Na počátku stvoření pronáší slavnostní stvořitelská slova „buď světlo!“ a nyní, na konci dějin stvoření, se sám stává světlem pro všechny své milované. Velmi působivé je zde opět srovnání s prorokem Izaiášem: Už nebudeš mít slunce za světlo dne, ani jas měsíce ti nebude svítit. Hospodin ti bude světlem věčným, tvůj Bůh tvou oslavou. Tvé slunce nikdy nezapadne, tvůj měsíc nebude ubývat, neboť Hospodin ti bude světlem věčným. Dny tvého smutku skončily. Dary a působení Boží slávy, věčného života, lásky a radosti dýchají z těchto Izaiášových slov. To vše je náplní světla, které již nebude znát ani stín temnoty či noci, ale bude neustále vyvěrat z milostiplné Boží přítomnosti uprostřed lidí.