Zelený čtvrtek

2. čtení – 1 Kor 11,23–26

Petr Chalupa

Na Zelený čtvrtek je pro večerní bohoslužbu vybrán jako 2. čtení úryvek z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. V tomto dopisu je tento text součástí delšího Pavlova pojednání o večeři Páně. Korintští křesťané se sice shromažďovali a připomínali si Ježíšovu poslední večeři s učedníky. Chovali se však při této hostině naprosto nepřijatelně, protože dbali víc na sociální rozdíly mezi sebou než na jednotu ve společenství, které z nich mělo vzniknout. Podle Pavla není už něco takového „večeře, jak ji ustanovil Pán“ (1 Kor 11,20) – s jistotou tedy nemůže Korinťany chválit. Chce ovšem, aby si znovu uvědomili, jak vzácná je tato posvátná hostina, a proto se vrací k jejímu původu.

(Bratři!) Co jsem od Pána přijal, v tom jsem vás také vyučil: Pán Ježíš právě tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, rozlámal ho a řekl: „Toto je moje tělo, které se za vás (vydává). To čiňte na mou památku.“

Pavel zdůrazňuje, že on sám je součástí tradice, která pochází od samotného Ježíše jako hlavní postavy poslední večeře. To, o čem bude Pavel vzápětí hovořit, co on sám přijal, se stalo jedním z obsahů jeho nauky, kterou měl jako apoštol předávat dál – a to nejen v Korintu.

„Právě ta noc“ znamená konkrétní historickou situaci v Ježíšově pozemském životě. Nejde tedy o bájné vyprávění historicky neověřitelné situace, z níž by se odvozovaly nějaké důsledky pro budoucnost. Trpný rod slovní vazby „byl zrazen“ naznačuje, že odsouzení Ježíše k smrti nebylo prvotně výsledkem Jidášovy zrady nebo spiknutí židovských autorit s římskou okupační mocí, ale že bylo Bohem zamýšleno.

Při své poslední večeři s učedníky se Ježíš choval jako otec v židovské rodině během velikonoční večeře: Bral do rukou chléb, lámal ho a rozdával těm, kdo s ním byli u stolu. Tento obvyklý úkon doprovází Ježíš zcela neobvyklými slovy. Chléb ve svých rukou prohlašuje za své tělo, které se vydává za ty, kdo jsou s ním u stolu. „Tělo“ znamená všechno, čím Ježíš je a co má. Formulace „tělo za někoho“ vystihuje obětování se někoho za někoho jiného. Takový smysl dává Ježíš smrti na kříži, která ho čeká – je jeho obětí za nás.

Ježíšova výzva „to čiňte na mou památku“ je nejdůležitějším odůvodněním, proč se křesťané scházejí k posvátné hostině. Mají si stále znovu připomínat, že se za ně v oběť vydal sám Ježíš.

Podobně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva, potvrzená mou krví. Kdykoli z něho budete pít, čiňte to na mou památku.“

I další úkon při židovské velikonoční večeři dostává v důsledku Ježíšových slov nový význam. Zmínkou o „nové smlouvě“ navazuje Ježíš na zaslíbení v knize proroka Jeremiáše: „Přicházejí dny, … kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novou smlouvu“ (Jer 31,31). Ta měla spočívat v tom, že smluvní požadavky vepíše Bůh lidem do srdce, aby je už nemuseli brát jako něco, co je jim uloženo zvenčí, ale aby podle nich spontánně jednali. Takový vztah k Bohu Ježíš nyní uskutečňuje.

„Smlouva potvrzená krví“ je zřetelnou narážkou na Mojžíšovo pokropení lidu krví obětovaných zvířat v Druhé knize Mojžíšově: „Hle, krev smlouvy, kterou s vám Hospodin uzavírá na základě všech těchto slov“ (Ex 24,8). Tímto úkonem byla znázorněna vysoká míra závaznosti smluvního vztahu, k jehož uzavření se někdo odhodlal. Pokud by totiž takový člověk nejednal podle smluvních požadavků, hrozilo by mu, že jeho krev bude prolita – podobně jako byla prolita krev obětovaného zvířete. Pití z kalicha při posvátné hostině má křesťanům připomínat, že Ježíšova vydanost až k prolití krve je zavazuje ke stejné oddanosti vůči němu – až k prolití krve.

Kdykoli totiž jíte tento chléb a pijete z tohoto kalicha, zvěstujete smrt Páně, dokud (on) nepřijde.

Na závěr zasazuje apoštol Pavel slavení večeře Páně do široké perspektivy dějin spásy. Využívá k tomu zvláštního významu této večeře. Přijímání chleba a pití z kalicha je v kterékoli době určitým druhem zvěstování. Obsahem zvěsti je Ježíšova smrt a nepřímo i jeho vzkříšení, protože dějiny budou pokračovat, dokud je On sám neukončí svým druhým příchodem.

Obvykle se příliš nezabýváme způsobem, jakým slavíme Eucharistii. Připadá nám, že přece děláme vše tak, jak se má. I pro nás ale mohou být Pavlova slova příležitostí k novému zamyšlení nad podstatou toho, oč při slavení Eucharistie jde.