Velikonoční vigilie
7. čtení – Ez 36,16–17a.18–28
Petr Chalupa
V úryvku z knihy proroka Ezechiela připravuje Hospodin záchranu Izraele z babylonského vyhnanství. Nejprve ovšem zdůvodňuje, proč se Izrael dostal do nezáviděníhodné situace. Jako motiv svého zachraňujícího zásahu uvádí Hospodin starost o svoji dobrou pověst mezi národy. Starozákonní kněz Ezechiel používá ve svém vyjadřování slova, která jsou mu blízká, když hovoří o znesvěcení nebo posvěcení Božího jména. K obnově po vyhnanství patří přirozeně shromáždění těch, kteří byli rozptýleni do cizích zemí. Hospodinova obnova Izraele se vrcholně projeví darem nového srdce a nového ducha.
Hospodin mě oslovil: „Synu člověka, když bydlel Izraelův dům ve své vlasti, poskvrnil ji svým chováním i svými skutky. Proto jsem na ně vylil svůj hněv pro krev, kterou prolili na zemi, znesvěcenou jejich modlami. Rozptýlil jsem je mezi národy, do zemí rozehnal, soudil jsem je podle jejich chování a skutků.
Hospodinovo oslovení „synu člověka“ vyjadřuje, že prorok je tvorem ve vztahu ke svému Stvořiteli, že je služebníkem ve vztahu ke svému pánu. Je Bohu nablízku a zároveň je někým naprosto odlišným. Ve svém slově se Stvořitel a Pán sklání k člověku jako otec ke svému dítěti.
Ve svém odůvodnění vyhnanství se Hospodin přidržuje zákona odplaty. Izrael si sám zavinil svou bezvýchodnou situaci, sám je za ni odpovědný. V Božím výroku se objevují kněžské představy o čistém a poskvrněném. Země, darovaná Hospodinem Izraeli, byla podle těchto představ čistá v důsledku ryzí oddanosti jejích obyvatel Hospodinu. Když však začali uctívat modly a páchat násilí v mezilidských vztazích („prolili krev“), museli ji podle stejných představ takovým jednáním poskvrnit. Hospodinovou reakcí byl pak odsuzující hněv a rozptýlení vyvoleného lidu mezi cizí národy.
Kamkoli však přišli mezi národy, znesvěcovali mé svaté jméno, neboť se říkalo: Je to lid Hospodinův, a přece museli vyjít z jeho země! Slitoval jsem se tedy nad svým svatým jménem, znesvěceným od Izraelova domu mezi národy, k nimž přišli.
Za trestem v podobě vyhnanství se však skrývá problém, který vyslovují neizraelské národy. Podle nich nebyl Hospodin schopen zastat se svého lidu. Jeho pověst velmi utrpěla, když nedokázal zabránit vyhnanství svého národa. Bohu však záleží na tom, aby měl mezi národy dobrou pověst (i my se přece modlíme: „posvěť se jméno tvé“). A právě uchování této dobré pověsti je pro něho pohnutkou k jednání.
Proto řekni Izraelovu domu: Tak praví Pán, Hospodin: Nedělám to pro vás, Izraelův dome, ale pro své svaté jméno, které jste znesvětili mezi národy, k nimž jste přišli. Posvětím své veliké jméno, znesvěcené mezi národy. Vy jste ho mezi nimi znesvětili! Tu poznají národy, že já jsem Hospodin – praví Pán, Hospodin – až na vás před jejich očima dokážu, že jsem svatý!
Prorok znovu připomíná, že jen předává, co mu pro Izrael svěřil Bůh. Jeho zásah není prvotně zaměřen ve prospěch Izraele, ale k záchraně vlastní dobré pověsti („svaté jméno“). Ta byla Izraelem zpochybněna u jiných národů („znesvětili jste mé jméno“). Bůh však dá najevo, že jako „svatý“ se vymyká všemu, co by mu mohlo uškodit, ať ze strany vlastního, nevěrného lidu, nebo ze strany pomlouvačných národů. Důsledkem má být zvláštní druh poznání: Neizraelské národy poznají v Hospodinu Boha, který vede dějinami nejen svůj lid, ale který řídí osudy všech národů.
Vezmu vás z národů, shromáždím vás ze všech zemí a přivedu vás do vaší vlasti. Pokropím vás očistnou vodou a budete čistí od všech svých nečistot, očistím vás od všech vašich model. Dám vám nové srdce, vložím do vás nového ducha, odejmu z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím do vás svého ducha a způsobím, že budete žít podle mých zákonů, zachovávat má přikázání a plnit je. Budete bydlet v zemi, kterou jsem dal vašim otcům, budete mým lidem a já budu vaším Bohem.“
Spása je výhradně Božím dílem a uskutečňuje se ve třech krocích. Prvním je odchod shromážděných vyhnanců z cizích zemí a jejich návrat do vlasti. Dalším krokem je očista od dřívějších zlých činů (modloslužby), která je znázorněna omývající vodou (podobně využíváme vodu při křtu). Vrcholným krokem je pak ukončení zatvrzelosti a neposlušnosti Izraele. Zvláštním druhem transplantace odejme Bůh nejprve z nitra každého Izraelity srdce, které vylučuje život („kamenné srdce“), a nahradí je srdcem, které život podporuje („srdce z masa“). Vložení Božího ducha vypadá jako nové stvoření člověka. Působení Božího ducha v člověku se projeví vnímavostí a poslušností vůči Božím zákonům a přikázáním. Korunou obnoveného života ve vlasti je niterné společenství Izraele s Bohem: Izrael náleží výhradně Hospodinu, Bůh se hlásí k Izraeli jako ke svému vlastnímu lidu.
Aktuálnost tohoto starozákonního úryvku pro velikonoční vigilii dokonale vystihuje jedna z liturgických modliteb, která může následovat po jeho přečtení:
Bože, ty nám svým slovem,
uloženým ve svatých knihách,
ukazuješ smysl slavení Velikonoc.
Dej, ať pochopíme, že jsi milosrdný a věrný,
a že se nemusíme bát budoucnosti,
ale můžeme bezpečně spoléhat na to, cos pro nás vykonal.