Velikonoční vigilie
- čtení – Iz 54,5–14
Petr Chalupa
Úryvek z knihy proroka Izaiáše se zbývá obnovou Jeruzaléma, který byl zničen vpádem babylonského vojska. Jeruzalém, zastupující izraelský národ, je znázorněn jako žena, manželka, která je vyzvána, aby se uklidnila a nebála. Hospodin, který v této metafoře vystupuje jako manžel, zdůvodňuje pak, proč se jeho manželka nemusí bát. Základem obnovy je Hospodinova vysvobozující láska. On sám nabízí opuštěné ženě trvalý vztah věčné lásky.
Hospodin mluví ke (své nevěstě) Jeruzalému: Neboj se, nebudeš zklamána, vždyť tvým manželem bude tvůj stvořitel, Hospodin zástupů je jeho jméno; tvým vykupitelem je Svatý Izraele, nazývá se: Bůh celé země. Ano, jak opuštěnou ženu, sklíčenou na duchu, povolal tě Hospodin. Může být zavržena manželka z mládí? – pravil tvůj Bůh.
Vztah mezi Hospodinem a jeho lidem je na několika místech ve Starém zákoně znázorněn vztahem mezi mužem a ženou, mezi manželem a manželkou. Ovšem v babylonském zajetí si mohl izraelský národ připadat jako mužem opuštěná žena, která si ve své sklíčenosti připadá jako zavržená manželka. Právě tato žena je vyzvána, aby se nebála. Obyvatelé zničeného Jeruzaléma se mohli ptát: Proč bychom se neměli bát? Bůh jim odpovídá tím, jak se představuje. Není totiž nikým menším než samotným Stvořitelem. Je „Bohem celé země“ – včetně Babylonie a jejích králů. Označení „Hospodin zástupů“ odkazuje na zástupy vojska, které si dokáže poradit s babylonskou armádou. Chce jednat jako „vykupitel“, tedy jako nejbližší příbuzný, který se ujímá vdovy po svém zemřelém bratrovi. Jako „Svatý Izraele“ je schopen odsoudit všechny, kteří trýznili jeho svatý lid. Pokud se tedy Izrael cítí jako zavržená žena, Bůh ji volá k novému vztahu. Nemůže se vzdát lidu, s nímž se odedávna pojí – podobně jako podle proroků nemůže být zavržena manželka z mládí (Ez 16; Oz 11,1).
Na maličkou chvilku jsem tě opustil, avšak s velkým slitováním se tě znovu ujmu. Ve výbuchu hněvu jsem skryl na chvíli před tebou svou tvář; ve věčné lásce se však nad tebou slituji – pravil Hospodin, tvůj vykupitel.
Pokud Izrael vnímal situaci babylonské nadvlády jako opuštěnost od Boha nebo jako výbuch jeho hněvu, je nyní ujištěn svým Vykupitelem, že bude zbaven své osamělosti Božím slitováním a své nejistoty jeho věčnou láskou.
Chci jednat jako za dnů Noemových: tehdy jsem přísahal, že již nezaleji Noemovou potopou zemi, nyní přísahám, že se již na tebe nerozhněvám, nebudu ti hrozit. I kdyby hory ustoupily a pahorky kolísaly, má láska od tebe neustoupí, nezakolísá moje smlouva, která dává pokoj – pravil Hospodin, který tě miluje.
Adresáti tohoto textu věděli o tom, jak se Bůh po potopě zavázal, že už nikdy zemi nezničí (Gn 9,8–17). Jestli pak představovalo babylonské zotročení pro Izrael podobně ničivou sílu, jakou byla potopa, zavazuje se Bůh podobně jako po potopě, že něco takového se už nebude opakovat. Důvodem je i zde jeho láska, která dostává výraz v manželské smlouvě. Je-li o této smlouvě řečeno, že nezakolísá, pak takový její charakter vede k pokoji právě tu manželku, které se zdálo, že se na ni manžel rozhněval, nebo že jí hrozil.
Ubohá, šlehaná bouří, bez útěchy! Hle, položím tvé kameny na granáty, základy tvé na safíry, tvá cimbuří udělám z rubínů, brány tvé z křišťálů, všechny tvé hradby z drahokamů. Všichni tvoji synové budou Hospodinovými učedníky, štěstí tvých synů bude veliké. Na spravedlnosti budeš založena, zbavena útlaku, nebudeš se bát, (zbavena) hrůzy – už se k tobě nepřiblíží.
Město Jeruzalém je znovu osloveno jako žena, která zakouší bídu své opuštěnosti, která vidí v troskách to, nač dříve spoléhala, jako žena, která dlouho nepoznala žádnou útěchu. Město bylo totiž ve starověku skutečným městem, jen když mělo cimbuřím opatřené hradby, ve kterých byly brány. Tyto základní stavební prvky Hospodin Jeruzalému nejen obnoví, ale navíc ho vyzdobí drahokamy a polodrahokamy, kterými se obvykle ženy zdobí a krášlí, když chtějí dát najevo, že prožívají šťastný život.
Ukončení útlaku ze strany cizinců, kteří naháněli hrozivý strach, je založeno „na spravedlnosti“. Můžeme také říct, že vysvobozením svého lidu obnovuje Bůh řád, který má panovat ve vztazích mezi národy. Podle tohoto řádu není spravedlivé, když jeden národ utlačuje jiný. Vztahy založené na spravedlnosti se vyznačují svobodou a právem na sebeurčení každého národa. Izraelskému národu, který byl v dějinách neustále utlačován mocnějšími sousedy, se tímto projevem Hospodinovy lásky otevírá netušená perspektiva svobodného a šťastného života ve vlastní zemi.
Pokud je církev věrnou následovnicí svého ukřižovaného Pána, poznává během svých dějin v různých projevech pronásledování, že má podíl na jeho utrpení. Může proto i nám někdy připadat, že Bůh mlčí, že se k nám už nezná, že je vše ztraceno. Podobně jako nenechal Bůh svého syna Ježíše v područí smrti, ale jeho vzkříšením ukázal svou zachraňující lásku, ujímá se i nás, svého lidu. Jestliže se tedy spoléháme na jeho lásku jako na vztah, který z jeho strany nikdy nekončí a stále se obnovuje, můžeme zakusit, že spočíváme na pevném základě, kterým nemůže otřást žádný pocit osamělosti a ohrožení.